Už mám spálený obličej. Není úplně rudý, ale každé ráno si při pohledu do zrcadla připadám, jako bych prožívala alergickou reakci. Opuchám. Ale vzhledem k tomu, že v této situaci zde nejsem jediná, hlavu si z toho nedělám. A přitom jako bych měla dvě.
Pondělní ráno jsme věnovali expedici do toku tzv. Deep River. Slovo expedice zde odpovídá situaci, protože jsme se v té HLUBOKÉ řece pěkně zavrtávali motorem do bahna a kluci na čtyřce poponášeli loď, aby se dostali z mělčiny. Nikterak jsme ovšem neklesali na duchu a úspěšně se z té šlamastyky vyhrabali. Doslova.
Vsuvkou zde předložím zábavnou historku. To si takhle první den, co přijedem, Luke rozsekl ucho. Tak mu ho v nemocnici šili a lepili. No a jak to tak sestra lepí, přichytí se jí rukavice k Lukovu uchu. Rukavici okolo odstříhli a kluk má teď krásnej kousek plastu místo náušnice.
V úterý přijel I. Tak šel hned spát. No, stejně jsem měla nějaké povinnosti, tak to nevadilo. A odpoledne jsme jeli na výlet. Legrační bárkou s legračním kapitánem - průvodcem. Vystoupili jsme u ústí jezer do moře a stoupali na vrchol nevelkého kopce. Předtím jsme si ovšem museli omýt boty od pylu, abychom neroznášeli nepůvodní druhy. Bylo větrno, takže pláž za kopcem vypadala úchvatně. Za dalším kopcem nás čekala další plážička, tentokrát mušličková.
Vrcholem dne, ač ne nejvyšším, ale byla tzv. Heart Beat Rock. Nádherné místo. Naprosto nádherné. Oblý žulový výběžek, na kterém leží několikametrový plochý balvan, na kterém když začne ve správném rytmu skákat skupinka lidí, rozhýbe se do zvuku bušícího srdce. Aboroginská záležitost. Dokonalý. Chtěla bych se sem ještě rozhodně vrátit.
Středa se pro I. nesla opět ve spacím režimu. Totiž občas poprchávalo a to se mu úplně nelíbilo. Tak jsem se na procházku po Bibbulmun Track (https://www.bibbulmuntrack.org.au/), 963 km dlouhé stezce vedoucí Západní Austrálií, vydala naštvaně sama. Člověk holt musí ze všeho vytřískat to nejlepší. Stezka vedla chvílema zajímavou krajinou plnou keřů a ojedinělých stromů, později přírodním lesem plným velikých Karri (http://en.wikipedia.org/wiki/Eucalyptus_diversicolor) a Tingle (http://en.wikipedia.org/wiki/Eucalyptus_jacksonii) stromů. Ale hady jsem zase žádné neviděla.
Ve čtvrtek už domů - zpátky do chlívku na West Parade. Naštěstí ale ne nadlouho. Phil nás požádal, zda bychom mu na pár dní nepohlídali barák a psa a my s trošku potlačovaným velenadšením souhlasili. A tak v pátek oba do práce a v sobotu ráno už z tréninku rovnou k Philovi do Manningu, podívat se co a jak a taky si vyzvednout.....tamtadadá - auto! Takže sobota 15.12.2012 se stává slavnostním dnem, kdy jsem prvně řídila auto s volantem vpravo. A pocity z toho mám vcelku pozitivní, jen se člověk prostě musí trochu víc (o dost víc) soustředit. Nejradši bych si bývala to auto nechala, ikdyž je pěkně otravný furt hledat řadící páku na dveřích. Zvlášť, když je to automat.
POZNATEK 10: Vážně se zdá, že řidiči si zde nedopřávají přílišného překračování rychlosti. Zatím jsem neviděla nikoho o víc než 10 nad. Tedy nad těch jejich maximálních 110.
Neděle byla lenivá, jéje. Jak moc my jsme si užili klimatizaci, čistou koupelnu a opětovné shledání s internetem. Vybavená kuchyň a možnost péct vánoční cukroví už byla jen třešničkou na dortu.
2025 ©