V pondělí se s Jimmyho pomocí vydávám za svou oblíbenou kratochvílí - nákupem bot! Večer mě čeká vernisáž, tak se musím přece trochu oháknout. J. je výborný pomocník, nosí jedny boty za druhými, především ty co se lesknou a blyští, nejlépe v růžové barvě. Prostě přesně podle mýho vkusu. Názorně mu ukazuji, že jsou mi velké, jeho nákupní horečka naštěstí nejde tak daleko, že by si uvědomoval, že existují i menší velikosti. Díkybohu za moji popelčí nožku teda. Nacházím jedny podle mého gusta a Jimmy mi je pod znaleckým pohledem povoluje koupit. Odcházíme tedy oba spokojeni a já si večer po dlouhém půl roce připadám opět jako slečna.
Mám sraz s CS Farrinem a vyrážíme na Liamovu (trenér z Trinity) výstavu. Obrazy jsou většinou surrealistické, líbí se mi. Především se mi ale líbí představa toho, že na člověka, který je schopný ve svém životě propojit sport a umění, zde v Perthu není hleděno skrz prsty.
Průběh týdne je potom klasický, spousta tréninků, hodin tělesné výchovy a pátek potom Gloucester Park. Sobota je pro mé kluky důležitým posledním závodem sezóny, protože na tom skutečně posledním - Head of the River - si z kapacitních důvodů nezazávodí. Předpokládám, že druhé místo pro ně bylo úspěchem a příští týden nás už čekají jen čímkoli chtějí vyplněné tréninky. Týden je ukončen odvozem I. rodičů na letiště a pak už se vracme zpět do rutiny.
Z dalšího týdne se tedy dají vypíchnout jen tři věci - Ivánkovo svezení na osmě, HOR a výstava soch na Cottesloe Beach.
Právě v rámci volných tréninků posledního týdne jsem kluky požádala, zda by I. mohli svézt na osmě. Vůbec se nebránili, ale I., pro něhož to bylo osnováno, se podařilo vstát brzy ráno až napotřetí. Moc jsem nevěděla, jak to těm mým ranním ptáčatům potom vysvětlit. Nicméně svezl se hezky, fotek má taky dost a navíc, bohužel pro kluky, nebyl z posádky technicky nejhorší.
Head of the River probíhala prakticky jako ostatní závody, s rozdílem, že po ní na loděnici následovalo jakési ukončení sezóny. Jsem moc ráda, že průběh tohoto ukončení jsem se dozvídala za pochodu. Do poslední chvíle jsem totiž netušila, že budu muset mluvit. Jo, mluvit. V aule se posadilo nejenom 180 veslařů s trenéry, ale také jejich rodiče, někteří zaměstnanci školy a bůhvíkdo ještě. Každá posádka seniorů a každý jejich trenér měli totiž pronést řeč. Do posledního okamžiku jsem doufala, že se tomu bude dát nějak vyhnout. Doufala jsem tak moc, dokonce jsem se pod tíhou všudypřítomných křížů, které katolická škola nabízí, začala i modlit, ale nic nepomohlo. Přišla řada i na mě. S tváří typicky nachovou a s rukama třesoucíma se tak moc, že z nich pot odkapával všude kolem, se mi tmělo před očima, ale musela jsem jít. Nemuselo se mi to líbit, nemusela jsem s tím souhlasit, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím mohla dělat. Vypotila jsem nakonec dojemnou řeč, která nebyla tak zlá, jak jsem očekávala, ale pak přišlo snad to nejhorší. Dostala jsem od kluků osobní poděkování a dárky (vína, čokolády, triniťáckej dres a lego) a nemůžu si pomoct, ale na zadržování slz by se měly vymyslet nějaký farmatika.
Nedělní výstava Sculptures by the Sea na Cottesloe Beach (http://www.sculpturebythesea.com/exhibitions/cottesloe.aspx), to už bylo jen báječný zakončení náročného, ale pěkného týdne.
2025 ©