
Ella měla narozky. A letos i s party pro kamarádky. Teda já kdybych spočítala, kolik jsem za život vrazila do všech svých oslav, nedosáhlo by to částky té její, oslavující 7. narozeniny. Totiž je tady tak jako zvykem, že pozvané děti si domů odnášejí dárečky taky.
A nejen to, party se konala ve Whiteman Parku u Arény dravců (http://www.whitemanpark.com.au/attractions/birds-of-prey-flying-display.aspx), kde se všechny děti i dospělí účastnili představení australských dravých ptáků. Dravci zde nemají žádnou voliéru, létají, kam chtějí. A na noc se potom hezky vracejí domů, zdá se, že to funguje dobře.
Whiteman Park je rozsáhlý pozemek pokrytý parky, chovnými stanicemi, loukami plnými klokanů a další australské fauny, pečlivě upravený a plný zajímavých zákoutí. Je to pro nás z Manningu trochu z ruky, ale je to další důkaz, kolik možností trávení volného času Australané mají.
Ella si oslavu užila určitě mnohem víc než Carolyn, připravující všechny ty dárečky (vlastnoručně ušité polštářky sovího tvaru), taštičky, občerstvení, pozvánky atd. Já pro Ellu vytvářela dort soví podoby, moc se povedl, aspoň, co jsem od těch lichotníků, kterýma jsem obklopená, slyšela. Společně s I. jsme si taky manufakturně rozdělili práci na ptačím krmítku, I. stavěl, já malovala.
Už jsem si zvykla na to, že z práce na Hildě nechodím domů tak nadšená jako z Trinity a pocit, který mívám, než tam ráno odjíždím, se změnil z triniťáckého "těším se, jaký pokrok se klukům dnes podaří a jak se budu bavit já" na "no jo, jedu do práce, jsem ráda, že nějakou mám". Neustálé změny posádek, přílišné lpění na pravidlech (nedej bože, abychom si někdo omylem vzali jiný než přidělený člun nebo odráželi s lodí z jiného než přiděleného místa pláže) a slepé následování programu, včetně rozveslování či technických cvičení (ať je technika veslování holek jakákoli) na příjemné atmosféře loděnice a trenérského kolektivu moc nepřidá. Tak si tam s Liamem (dalším trenérem z Trinity) brbláme pod vousy, oba ovšem tupě líní hledat jinou práci.