Tak jedem - děti - trénink - děti - tělocvik - děti - trénink - děti - tělocvik - tělocvik - děti. Nestíhala jsem. Ale ať jsem byla sebeunavenější, bavilo mě to. K mojí pátý osmě seniorů jsem dostala ještě čtyřku osmého ročníku (12-13 let), a to byla teprve sranda.
V pátek z tréninku rovnou posluhovat do Gloucester Parku a ráno po třech hodinách spánku na závody. A tady, na Christchurch regatě, mě čekalo zadostiučinění, kluci svůj závod vyhráli! Jsem na ně byla pyšná jak na vlastní. Prostě stárnu.
Doma potom rychle převléknout a vyrazit na oslavu Eviných narozenin. Na kole. Já idiot. No samozřejmě, že jsem už v 11 byla unavená tak, že cestou zpátky z toho měl I. takovou malou Tour de Perth, když se mě pokoušel dostrkat domů. A povedlo se mu to. Potom ten rampouch z kola dotáhl ještě do postele a oba společně doufali, že to všechno dospí.
A tak si tak chrupkají, když v 6 ráno zvoní telefon a volají nějací šejci z Dubaje. I. rodiče nestihli let a teď jsou ztraceni někde na UAE letišti. Tak to se evropskému počasí moc nepovedlo. Ale co se potom v noci z neděle na pondělí ještě víc nepovedlo nám, bylo to nemalý zpoždění při vyzvedávání na letišti perthském. Tak aspoň jim aklimatizace na zdejší pomalý tempo začíná hned z první. A my se třeba poučíme, že budík nám prostě nezazvoní sám od sebe, i kdybychom se na hlavu stavěli.
2025 ©