Tento týden se na Trinity konalo lednové soustředění. První dva dny jsem se ho tolik neúčastnila, protože jsem měla na starost děti. Od středy už jsem byla plně nasazená do procesu a dostala přidělenou svou práci pro příštích pár měsíců. Bude to párovka, resp. osma seniorů (tzn. od 15 do 17 let) a o konečném složení posádky se teprve rozhodne. Abych byla přesnější, zatím se na párovce střídá 6 kluků, v případě, že se v příštím týdnu připojí další dva, začneme trénovat osmu. Hlavní závod sezóny, Head of the River, se totiž týká především osem.
Ve středu se také konala večeře pro rodiče. Většina z nich také něco přinesla, ať už salát, hlavní jídlo nebo dezert. Tak jsme si s I. pochutnali, povinně zamávali, když nás Phil představoval a poslechli si několik historek o Olympiádě v 60. letech, o setkání s Mohamedem Alim, o italských slečnách či ukradené lednici s pivem. Nejstarším členem trenérského týmu je totiž Max, který rád, velmi rád, vypráví své životní zážitky.
Zbytek týdne fuška (ačkoli kluci mi dělají radost) až do sobotního večera, kdy skončilo soustředění a my popřáli Philovi k narozeninám a vyrazili s Evou a Braněm oslavit Australia Day do South Perthu k jedné Češce. Překvapilo nás, že na oslavu nejaustralštějšího dne v roce nebyl pozvaný nikdo místní. Ale přehlídku stíhaček a ohňostroj jsme si užili nadmíru dobře.
Pravé překvápko ale přišlo teprve v neděli. To si takhle přivstaneme a vyrazíme si zasurfovat. Vlny žádný, absolutně žádný. Tak že si aspoň zaplaveme. No jasný, co se dělá na pláži jinýho za hry, než tzv. Mitch Buchannon run. Připravit a běžíme. Urputně, rychle, nebezpečně. Zachraňovat životy. Vskočíme do vody, voda stříká široko daleko. A v tom íííí - jedinej šutr na celý pláži (s mým štěstím pravděpodobně jedinej šutr na celým západním pobřeží) a Áda na něj hamtne s takovou vervou, že množství krve s největší pravděpodobností přiláká všechny žraloky v Indickým oceánu. A teď se teprve musí projevit pravej Mitch I. Buchannon. Odnést pacienta do auta a neomdlít při tom z pohledu do ranky na chodidle. Povedlo se, je to hrdina. Fremantleská nemocnice je přátelská a tak jsem po nějakém tom papírování na lůžku při čekání na šití vedle kluka se zlomeným kotníkem. To asi proto, abych si uvědomila, že si nemám stěžovat. Dostávám tetanovku a začíná se s čištěním. No, co si budu nalhávat, čekala jsem, že to rejpání ve vcelku hluboký ráně bude o něco míň bolestivý. Teda o dost míň. Na doma s sebou krabičku antibiotik a berličky a můžu se začít léčit.
Ale co, každej zážitek je něčím zajímavej, tak teď aspoň vím, že australská nemocnice vypadá jako Chicago Hope. Zvlášť, když tam se mnou do rozhovoru zabředl člověk, kterej byl před 18 lety postřelenej do břicha (od policajta) a o dva roky později ho někdo proklál nožem do hrudi. Takže evidentně muž trpící na nepochopitelné náhody:)
P.S. Nejlíp celý moje zranění okomentoval Jimmy, když přišel s tím, že "mám sice díru v noze, ale to neznamená, že jsem ztratila hlas, takže číst mu můžu".
2025 ©