No, to byl teda týden. Každý večer jsem cítila neopodstatněnou jistotu, že pojdu na únavu. Starat se o děti s berlema bylo o něco složitější, než jsem si představovala. Každá drobnost (přinést jim pití či obout boty) mě stála nebývalé množství sil.
Taky obě začaly chodit do školy. A před školou není zrovna milión míst k zaparkování, takže jsem se pokaždé belhala přes celou ulici a naháněla ty dva lumpy jak dvě krávy. Schody ve škole se zvládaly nad očekávání, zvláště v porovnání s každodenním bojem s Ellou, odmítající zůstat ve škole sama. Ano, SAMA ve třídě plné děti. A to i přes to, že každé odpoledne potom tvrdila, že by tam nejradši zůstala. S Jimmym to je o něco jednodušší, i když každé ráno mi trhá srdce ho ve školce opustit, jak mě objímá a pusinkuje.
Na tréninku to s berlema taky žádná slast není. Belhat se v písku do člunu, potřebovat osobního nosiče věcí a skoro i nosiče mě samotné nebylo zrovna podle mýho gusta. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, kdybych nechtěla, tak na ty tréninky nelezu, že jo. No každopádně, celý týden vypadal zhruba takhle: trénink - odvoz dětí do školy - Jimmy time nebo trénink - příprava oběda - odvoz dětí ze školy - odvoz dětí na kroužky - odvoz z kroužků - večeře - spát. Jedinou výjimkou budiž sobota, kdy jsem se už odvážila na chvíli zastavit v South Perthu na barbecue, přestože únava mi nedovolovala zůstat moc dlouho. A v neděli se nedělá.
2025 ©