I. začal chodit do školy. A nehorázně se mu tam líbí. Jsem moc ráda, ale tím spíš si teď uvědomuju, jak mě štve, že se v tý mojí práci nemám zrovna jako na prázdninách. Kromě všeho jinýho ani nedostávám tolik hodin, kolik bych chtěla, a tak furt koketuju s myšlenkou najít si něco jiného. Z největší části je to ovšem proto, že se mi z nošení táců a talířů ozývá zápěstí a já jsem o sebe měla odjakživa starost.
V úterý jsem dostala na večerní směnu volno, tak jsme se dokopali k malé projížďce podél řeky. Vyprávěli jsme si o krokodýlech a vrozené divnosti labutí, užívali si večerní vláhy a zkoušeli kdejakou prolejzačku v parku.
POZNATEK 6: U každého parku (a že jich tady je) je taková malá posilovnička. Prostě pár strojů určených převážně k protahování či posilování s minimální zátěží.
Středa se nesla ve znamení koupě surfu. Nemohla jsem se dočkat! Tak moc jsem se těšila! Chtěla jsem ho (po první výplatě) koupit jako překvápko, ale šek, který jsem od restaurace dostala, nebyl k přímému výběru peněz, takže mi nezbylo, než společně s I. vybrat z českého účtu. Snad už naposledy. Náš úchvatný miláček je bílý, se vzorem na jednom lemu spodní strany, dostali jsme ho i s legrope a mile kýčovitým obalem s potiskem australské vlajky.
Cena 75 AUD a dovoz do centra, to vše dohromady dává super kauf, i Steve mi ten výběr pochválil. A vůbec, protože je zkušený surfař, dostali jsme od něj nějaké rady a tipy, jak nejlépe začít s učením. Pak nám vyprávěl o Kašmíru, kde dost často pobývá (a kam se časem máme v plánu vypravit i my), aby pak přinesl na ukázku ručně tkané a vyšívané šály, které odtamtud vozí a prodává zbohatlíkům. Zbohatlíkům proto, že jedna z nich bude např. koupena za 7000 AUD (tato je tkaná z neuvěřitelného množství nití rozličných barev a práce na ní trvala rok). Ale nádherné jsou všechny a ani jsem se nenadála, už jsem měla kolem krku úchvatnou modrou (to aby mi šla k očím) vyšívanou šálu, kterou jsem poslušně přislíbila předat mé prvorozené dceři, to aby držela příběh historie, který do ní byl vetkán rukama kašmírských žen a rukama týpka, který jí tu šálu posílá. Jedno z jeho jmen je Mirage. Jako bonus mám ještě hnědou pašmínu tak jemnou, že se skoro bojím vázat si ji kolem ramen.
Sobota potom patřila první oficiální zkoušce našeho prkna. Pořád ještě nemá jméno, budeme na tom muset zapracovat. Vlny byly špatné, foukalo od moře a lámaly se moc brzy z vteřiny na vteřinu. Nicméně, drželi jsme se rad, zůstali v "bílé vodě" a pokoušeli se o postoj. Dál než na kolena jsme se ale nedostali. Prý je ale dobře, že jsme si nekoupili prkno pro začátečníky (naše měří 6 stop a 8 palců), protože přechod by pak byl nepříjemný, náročný a demotivující. I přesto ale musíme být trpěliví. Večer jsem musela opět do práce. Aspoň, že tam máme sprchu, takže jsem se cestou z pláže nemusela vracet domů. Byla ale neskutečná honička a domů jsem dorazila děsivě splavená. Určitě i to (vedle těch rušivejch italskejch elementů) přispělo k rannímu zaspání, takže nedělní surfování se nekonalo. Místo toho jsem si dala se Stevem čaj, pokecala, pojedla kousek brownies (nejlepšího od njlepšího cukráře), odnesla jeden kousek i Ivánkovi, že ho to třeba vytáhne z postele, a pak nás Steve vzal na kávu do Maylands, rozvíjející se čtvrti na sever od naší ulice. K tomu nejlepší rebarborový koláč s domácí šlehačkou a to se potom přípravy na nedělní večeři dělají s radostí.
Pozvali jsme totiž Steva, moje kolegyně z práce - Němky Sarah a Florence a Češku Evu s přítelem Braněm na šestou k nám. Bramborák nikdy nezklame, že jo. Pokusila jsem se ho vyšperkovat pórkovo-cibulovo-česnekovou omáčkou se smetanou, tak snad všem chutnalo.
2025 ©