Stejně tak, jak moc jsem se na odlet těšila, jsem byla i nervózní. A tak se není co divit, že místo posledního týdne příprav a úklidu mě, zcela nepřipravenou, zastihl týden nemoci. Rozlučku jsem musela zvládnout za hodinu a půl, unavená, ukašlaná a zcela nenápomocná grilujícímu Ivanovi.
V ono ráno odjezdu, sobotní, jsem se vzbudila bez hlasu, stěží schopná dýchat, ale plně vědoma si toho, že teď už nemůžu čekat na zázrak z nebes. Tak jsem rychle dodělávala poslední podělávky, sbalila cetky a šampóny na víkend, užila si oběd s rodinou a po pár slzičkách opustila svou rodnou ves vstříc matičce Praze, kde jsme měli ve 2 odpoledne nabírat Mitfahrera Giacoma. G. je hrozně milý člověk, zábavný a upovídaný, ale pěkně nám to hned zpočátku zkomplikoval. Sraz měl být na holešovickém parkovišti vedle metra. Když jsme se po telefonu začli hledat, vyšlo najevo, že G. čeká se svou přítelkyní na holešovické tržnici. Tak jsme je tedy jeli hledat. Když jsem zjistila, že přítelkyně je Češka, těžko jsem hledala aspoň špetku vnitřního klidu. Nakonec jsme se nedozvěděli, který z těch dvou byl v právu, protože vinu za tu chybu svalovali jeden na druhého. Ale já osobně viním spíš tu holku, tvářící se jako profík a neschopnou zařídit svému česky nemluvícímu příteli včasný odjezd. Giacomo sám je Francouz, jeho otec je Francouz, matka Kanaďanka a prarodiče sicilští Italové. Sladký to proces učení se jazyků...
Po strašné zácpě v Praze a jednom zaškobrtnutí mezi Norimberkem a Frankfurtem jsme se, konečně, dokodrcali do Obertshausenu k Dundům. Polévka, maso a trocha povídání a pro mě pak bájo večer s Alex.
Druhý den, v neděli, jsme se s Alex, Léňou a Ivanem vydali do Frankfurtu. Co si budem povídat, každý jsme tam hledali něco jiného. A. chvíli klidu od oštřovatelské péče rodiny, L. sightseeing, I. kebap a já vlastně nic. Jediný I. se tedy vytouženého nedočkal a těžko říct, zda právě to náhodou nezpůsobilo jeho neochotu k dalšímu výletu. Do Seligenstadtu, historického městečka s líbeznou barokní zahradou, jsme se tedy vydaly jen my dívky. A dobře mu tak, přišel o zmrzlinu!
Večer se konala poslední z rozlučkových večeří, tahle s Dundovými v italské restauraci. Následně víno doma a stejně jako den předtím - můj večer s Alex. Na pondělí jsem toho tedy už příliš nenaspala, ale není čeho litovat!
2025 ©