Z výletu jsme se vraceli včas, abychom se vyspali, hlavně já, vstávajíc ráno na Hildu. A tak jsem tam přijela, poseděla si v autě a zase jela domů, protože trénink nebyl a Sandy mi to nějak opomněl říct. Nabručeně jsem se tedy vrátila a jela odevzdat tu naši káru. Vše proběhlo hladce a opět jsme byli vychváleni do nebes, jak už se to tak v tý Austrálii děje běžně. Řidiči se prý často vracejí se zničenými loděmi či klokaní hlavou trčící z motoru.
Od tohoto týdne jsem taky začala trénovat středeční odpolední land training. Ano, do posilovny v jejich škole v Mosman Parku mi to trvá dojet cca hodinu a půl, hodinu a čtvrt potom trvá cesta zpět. Aspoň ale přijdu na jiný myšlenky, než je "jak dnes donutit Jimmyho sníst oběd". Začíná být evidentní, že matkou na plný úvazek být v budoucnu nemohu, "odpočinout" si při práci je nadmíru prospěšné a k dětem se pak vracím klidnější a milejší.
Taky nám dorazil objednaný foťák. Mám z něj ohromnou radost a překřtila jsem ho ze zájmena "náš" na jiné, lepší - "můj". Jsme ale stejně marný a zatím jsme se ho nenaučili pořádně používat. Fotí hezky.
Další týdny probíhaly tak rutinně, až mi z toho bylo smutno. Ale to se mělo brzy změnit, protože nás čekal bájo výlet - výlet do indonéského Bali.
P.S. I. se naučil dělat bezvadnou pizzu!
2025 ©