Náhradním plánem tedy bylo vyjet si na výlet po jediném fungujícím úseku železnice smrti, vedoucím z Kanchanaburi do Nam Toku (http://en.wikipedia.org/wiki/Nam_Tok_Sai_Yok_Noi). Samozřejmě jsme si předem nezjistily, v kolik vlaky jedou, což není nejchytřejší, když jedou 3 denně.
Ale což, koupily jsme si lístek (pro místní zdarma, pro cizince 100 B, potěšilo, jako vždy) a krátily si čas pojídáním 7-11 caku, které nám po měsíci VŮBEC nelezou krkem zpátky. Pak jsme byly z nudy vysvobozeny 2 českými týpky se stejným cílem cesty - krasovou jeskyní Bang Wadan. Ne, že by byli tak strašně zábavní, ale člověk společnost uvítá. Cesta vlakem měla být podle dostupných informací úchvatným zážitkem plným emocí a krásných přírodních scenérií. Emoce se podle mě mohly ozvat všehovšudy jednou, to když jsme projížděli dlouhým úsekem tesaným ručními nástroji do čistého kamene. A co se týče těch scenérií, tak jako docela dobrý, ale...
Po příjezdu do Nam Toku songthaewem ke stezce a 3 kilometry chůze k jeskyni. Díky povídání a "předávání našich zkušeností" to hezky utíkalo a u jeskyně jsme byli cobydup.
Jeskyně jako taková mě trošku zklamala, protože v průvodci psali o "fantastické dechberoucí krápníkové výzdobě a uchvacujícím zážitku". A teda pár krásnejch útvarů by se tam našlo, ale viděla jsem o dost lepší. Ono taky za 50 bahtů. Ale zážitek to byl bezvadnej z jiného hlediska. Totiž přišel tam za námi průvodce, zapálil plynovou svítilnu a začala hra na horníky-speleology. Prolézali jsme dost těsnými prostory (v jednu chvíli se mi chtěl ukázat náznak klaustrofobie) a v každé jednotlivé síni jsme museli hledat správná místa, kam šlápnout/postavit se.
Zpáteční cesta (z kopce) utekla jeste rychleji a po chudém jídle jsme se svezli místním autobusem zpět do Kanchanaburi. Za 40 B.
Večer jsme si s Míšou vyrazily na luxusní záležitost - 99 bahtů a sežer, co můžeš. No, to bychom přece nemohly zmeškat! Zvlášť, když se jednalo částečně o samovaření. Podobně jako včera jsme dostaly vařák s nádobou, kde bylo jednak místo na polévku, jednak pečící prostor na maso a jiný dobroty. A výběr možných ingrediencí byl obrovský. Tak jsme si vytvořily báječně poctivou polévku a upekly/ogrilovaly asi tunu masa, ananasu, hub, mořskejch plodů (sépie vedla!!) a vůbec, prostě nejlepší! Když už jsem se téměř nemohla hýbat a M. se docpávala zmrzlinkou na závěr, vyzvedl nás tady jeden z Čechů a thai style jsme jeli k nim do guesthousu, strávit večer s nimi a jejich dvěma spolucestovateli.
A tady si musím neskutečně postěžovat. Jako to je teda pěkně nefér, že oni mají za 200 B prostorný pokoj v domě na kůlech u řeky, na verandě hamaku, procházejí se po můstcích mezi lekníny, mají báječnou pub-terasu a my máme za 250 B zavšivenej pokoj na temným dvorku. Prostě jsme to podcenily a měly víc hledat.
Večer se vydařil, ač M. utekla do postele o pár hodin dřív než já, a druhý den jsme se mohly krásně vyspat, protože na pořadu dne bylo lenošení a cesta do Bkk.
A čemu jsme se dnes naučily:
- používat středověkou svítilnu během "speleovýzkumu"
2025 ©