Austrálie 2012/13

Štědrý den se, myslím, vydařil. Začal příjemným překvapením - dorazilo nám cukroví z Čech. Sice otevřené a znovu zalepené, ale i tak jsme byli rádi, že nám ho mlsní celníci poslali dál, protože živočišné a rostlinné produkty se do Austrálie posílat nesmí. Takže se nám tato nelegální zásilka krásně hodí do sbírky k té minulé, která obsahovala větvičku z naší jedličky. Jsou ti naši rodiče ale rebelové! číst dál

Rohlíčky i linecký se povedly. Ale stejně, největší radost jsem Ivánkovi udělala vosíma hnízdama, přestože vzhledem k nemožnosti sehnat piškoty byly trošku jiný, než bychom si oba představovali. No a co si budem povídat, středeční návrat do Mount Lawley jsem málem oplakala. Ale to jsem ještě nevěděla, že tu už nebudem zůstávat nadlouho. Ale o tom později.  číst dál

Už mám spálený obličej. Není úplně rudý, ale každé ráno si při pohledu do zrcadla připadám, jako bych prožívala alergickou reakci. Opuchám. Ale vzhledem k tomu, že v této situaci zde nejsem jediná, hlavu si z toho nedělám. A přitom jako bych měla dvě. číst dál

Všední dny už se pomalu začínají nést ve znamení rutiny. Mikuláš na nás letos (kupodivu) zapomněl, ale nestýskáme si, protože si zas tak špatně nežijeme. Muffinky se staly všední záležitostí a pravidelná dodávka Marsíků (pro I.) a Bounty (pro A.) nás taky ještě neomrzela. číst dál

Není nad to začít týden kvalitním a dlouhým spánkem. Na pondělní trénink jsem potom jela krásně odpočatá, V úterý v 5.20 ráno jsem už tak dobrou náladu neměla, ale když se po tréninku podávala snídaně - takhle vydatně jsem se už skoro 2 měsíce nenasnídala - už se svět zdál o něco krásnější. Maminky se tady totiž činí a připravují rozličný dobroty od ovocných salátů přes vločkovou kaši až k fazolím, špagetám či míchaným vejcím. K tomu kafe a pokec a když jsem se vrátila domů, nemohla jsem uvěřit, že den vlastně (v mých měřítkách, bylo něco před desátou) teprve začíná. číst dál

... číst dál

Čas nám začal plynout jako voda. Chvílema jako povodeň. Úterní surfing stál za prd, přestože jsem se hřála v neoprenu. Bylo zase větrno a vlny se lámaly dřív, než se vzedmuly. Furt mě teda provází ty Ivánkovy věty: Ideální počasí! Ideální počasí na jachting. Hmm. Do středy tedy nic nového, ale pak přichází změna - končím v práci. Vrátil se Ashley, nepohledný a neblaze proslulý manažer, ale hlavně - se šlachama to takhle dál nejde. Bolí to moc. Samozřejmě mám strach z nového začátku, ale doma jsme to prodiskutovali a protože I. už naštěstí začíná pracovat, je to nejlepší možné rozhodnutí. Má dokonce 2 práce, tak se rozhodne, která se mu líbí víc. Číšník v indické restauraci tady kousek v naší čtvrti, nebo kitchenhand v centru.  číst dál

I. začal chodit do školy. A nehorázně se mu tam líbí. Jsem moc ráda, ale tím spíš si teď uvědomuju, jak mě štve, že se v tý mojí práci nemám zrovna jako na prázdninách. Kromě všeho jinýho ani nedostávám tolik hodin, kolik bych chtěla, a tak furt koketuju s myšlenkou najít si něco jiného. Z největší části je to ovšem proto, že se mi z nošení táců a talířů ozývá zápěstí a já jsem o sebe měla odjakživa starost. číst dál

Tento týden můžu těžko označit jinak. 7 dní v týdnu = 7 dní v práci. Teda jak pro koho. I. bohužel stále nic nenašel, a tak když se zpětně ohlédnu, ani nevím, čím vším těch 7 dní vlastně zaplnil. Já to moc různorodý rozhodně neměla. Na 11-11.30 do práce, mezi 13.30-14 konec, cyklocesta domů, chvíli pobýt s I., cyklocesta do práce a večerní směna cca od 6-6.30. Mezi 9.30 a 10 domů a těšit se na pátek, kdy si můžu dát jeden drink zdarma. V sobotu opět večerní směna a v neděli v práci function, oslava nějaké svatby. Omdlel nám tam jeden indický svatebčan, takže párty skončila vcelku brzy.  číst dál

Tento týden jsme věnovali prvním přípravám. Poté, co jsme vydezinfikovali celý pokoj, jali jsme se pod peřinou, od Prue vypůjčenou, hledat na internetu práci. A to je pořádná otrava. číst dál

Od neděle jsme tedy měli mít vlastní pokojíček. Sraz s panem domácím jsme měli mít na jedenáctou. Takže přišel v půl jedné. Zaplatili jsme kauci a první dva týdny nájmu a poté se vydali zpět k Prue, protože u ní nám bylo příjemněji. číst dál

Pátek jsme strávili ve městě. U I. ve škole jsme se přeptali, je-li vše v pořádku (bylo), v bance si obstarali platební karty a Internetbanking, na poště se nechali vyfotit pro případnou potřebu pasových fotografií (mimochodem, tzv. Post Shop http://shop.auspost.com.au/collectables/coins/the-perth-mint je výborné, leč drahé, místo; mají tu snad úplně všechno potřebné od cestovních polštářků přes kuchařky a průvodce až po pamětní medaile) a pak už se šli kochat městem. číst dál

Kámo Kinedryl mi tentokrát moc nepomohl, páč ať nás polštářky pdopíraly sebevíc, stejně jsem vsedě neusnula. Bojujíc s klimbáním jsem tedy aspoň mohla pozorovat pobřeží Austrálie a když jsme klesali, tak i okolí Perthu. Po příletu nás kromě neuvěřitelně dlouhé fronty na pasové kontrole čekala také inspekce, nevezeme-li do země něco rostlinného či živočišného původu. Správně by se třeba neměl přivážet ani neopren, byl-li již namočen do mořské vody.  číst dál

Stejně tak, jak moc jsem se na odlet těšila, jsem byla i nervózní. A tak se není co divit, že místo posledního týdne příprav a úklidu mě, zcela nepřipravenou, zastihl týden nemoci. Rozlučku jsem musela zvládnout za hodinu a půl, unavená, ukašlaná a zcela nenápomocná grilujícímu Ivanovi.  číst dál

Vcelku se mi ani nechce věřit, že to šlo všechno tak rychle. Ano, během posledního roku se objevily věty typu „pojedeme do Austrálie“, ale u I. člověk nikdy neví, jestli věci myslí vážně (kupodivu se to týká vždycky těch záležitostí, který já považuju za bezvadný – u těch pro mě opačně znějících nikdy není o jistotě pochyb:/), nebo zas mystifikuje. No a protože během května už jsme o tom mluvili častěji a častěji, skoro jsem si začala myslet, že tentokrát to bude i pravda. A taky že jo! číst dál